Já jsem Královna nebes, Matka Boží. Řekla jsem ti, že je dobré na prsou nosit brož. Nyní ti plněji ukážu, jak jsem od první chvíle, kdy jsem poznávala a pochopila existenci Boží, dbala na svou spásu a náboženské předpisy. Když jsem plněji poznala, že Bůh sám je mým Stvořitelem a je soudcem nad mými skutky, hluboce jsem si ho zamilovala a byla jsem neustále pozorná a dbala jsem, abych ho nepřestoupila slovem nebo skutkem. Když jsem poznala, že dal svůj zákon a přikázání svým lidem a skrze ně učinil tolik zázraků, učinila jsem pevné rozhodnutí v mé duši, že nebudu milovat nic než jeho a vše světské se mi stalo protivným.

Potom, když jsem poznala, že Bůh sám vykoupí svět a zrodí se z Panny, byla jsem tak zasažena láskou k němu, že jsem nemyslela na nic než na Boha a nechtěla nic než jej. Pokud jsem mohla, zdržovala jsem se konverzace a přítomnosti rodičů a přátel a dala jsem potřebným veškeré vlastnictví, které jsem nabyla . Neponechala jsem si nic než nuznou stravu a oděv.

Kromě Boha mi nic nebylo potěšením. V srdci jsem doufala, že se dožiji doby jeho narození a třeba budu i hodna stát se poníženou služkou Matky Boží. Také jsem ve svém srdci učinila slib zachovat své panenství, pokud by to pro něj bylo přijatelné, a nevlastnit vůbec nic ze světa. Ale kdyby si Bůh přál něco jiného, mým přáním bylo, aby se jeho, ne moje, vůle děla, protože jsem věřila, že je schopen vykonat všechno a nechce pro mě nic, jen to nejlepší. A tak jsem svěřila veškerou svou vůli jemu. Když přišel stanovený čas pro uvedení panen do chrámu Páně, byla jsem s nimi také přítomna díky zbožné poslušnosti mých rodičů. Pomyslela jsem si, že pro Boha není nic nemožného a že, jelikož věděl, že netoužím po ničem než po něm, bude schopen zachovat mé panenství, jestliže ho tak těší, v opačném případě, nechť se stane vůle jeho!

Po vyslechnutí všech nařízení v chrámu jsem se vrátila domů, hoříce láskou k Bohu více než kdykoli předtím, vzněcována novými plameny a tužbami každý den. Z tohoto důvodu jsem se stáhla do ústraní ještě víc a byla jsem osamocena nocí i dnem obávaje se velice, aby moje ústa neřekla něco, či moje uši neslyšely něco proti Bohu, nebo moje oči neviděly něco smyslného. Stejný strach jsem cítila ve svém tichu a úskostlivě jsem si přála, abych nemlčela o věcech, které bych vyslovit měla.

Zatímco jsem byla ve svém srdci takto pohnuta a osamocena, svěřujíc svou veškerou naději Bohu, v tu chvíli ke mně přišlo vnuknutí pomyslet na velikou moc Boží, kterak mu slouží andělé a všechna stvoření a jaká je jeho nepopsatelná a nekonečná sláva. Když jsem se nad tím vším podivovala, uviděla jsem tři úžasné pozoruhodnosti. Uviděla jsem hvězdu, ale nikoli takovou, která svítí z oblohy. Uviděla jsem světlo, ale nikoli takové, které svítí ve světě. Ucítila jsem vůni, nikoli bylinnou či podobnou, ale neuvěřitelně sladkou, jež mě zcela naplňila, až jsem měla pocit, že pro radost vyskočím. Právě tehdy jsem uslyšela hlas, nebyl však z lidských úst. Bála jsem se, když jsem jej uslyšela a napadlo mě, zda to nebyl přelud. Anděl Boží se poté zjevil přede mnou v nejkrásnější lidské podobě, byť ne v těle, a pravil mi: “Zdrávas, milosti plná!“

Když jsem to uslyšela, přemýšlela jsem, co by to mohlo znamenat, nebo proč mě takto zdraví, jelikož jsem věděla a věřila, že jsem nehodna takové věci nebo čehokoliv dobrého, ale také, že pro Boha je možné učinit cokoliv si přeje. Anděl dále pravil: 'Potomek, který se ti má narodit je svatý a bude nazván Syn Boží. Stane se podle vůle Boží.' Nemyslela jsem si, že jsem hodna, ani jsem se anděla netázala 'Proč?' či 'Kdy se to stane?', ale zeptala jsem se: 'Jak se to může stát, že já nepatrná, která ani nepoznávám muže, se mám stát Matkou Boží?' Anděl mně odvětil, jak bylo řečeno, že pro Boha není nic nemožné, ale 'cokoli chce učinit, stane se.'

Když jsem uslyšel slova anděla, pocítila jsem nejvroucnější touhu stát se Matkou Boží a moje duše promluvila z lásky: 'Zde jsem, ať se mi stane podle tvé vůle!' Při tom slově, přímo tehdy a tam, byl můj Syn počat v mém lůně k nepopsatelnému pohnutí mé duše a všech mých údů. Když jsem jej měla v lůně, nosila jsem jej bez jakékoli bolesti, bez jakékoli těžkosti či únavy v mém těle. Ponížila jsem se v každém ohledu, vědouce, že nosím Všemocného. Když jsem ho porodila, učinila jsem tak bez jakékoli bolesti či hříchu, tak, jako jsem ho počala, s takovým pohnutím duše a těla až jsem měla pocit, že ze všeho nadšení kráčím po vzduchu.

Právě tak, jak vstoupil do mých údů k radosti mé duše, tak k radosti mých všech údů ze mě vzešel, nechávaje mou duši potěšenou a panenství neporušené. Když jsem na něj pohlédla a pomyslela na jeho krásu, vědouce, že nejsem hodna takového syna, radost prosakovala mým duchem jako kapky rosy. Když jsem pomyslela, maje na paměti četbu mezi proroky, na místa, kde budou jeho ruce a nohy přibity při ukřižování, moje oči se naplnily slzami a srdce bylo trháno smutkem. Můj syn pohlédl do mých slzavých očí a velmi se rozesmutnil. Když jsem pomyslela na jeho božskou moc, byla jsem opět utěšena, uvědomila jsem si, že takto si to přál a bylo to tedy správné, a podřídila jsem svou vůli jeho. Tak byla má radost vždy spojena s žalem.

Když nadešel čas utrpení mého Syna, jeho nepřátelé se ho chopili.
Bili ho na tvář a krk a plivali na něj, zatímco se mu posmívali. Když byl přiveden k pilíři, sám odložil svůj oděv, položil ruce na sloup a jeho nepřátelé jej surově svázali. Přivázán k pilíři bez jakéholi oděvu tak, jak se narodil, stál a byl tupen pro svou nahotu. Jeho přátelé prchli, ale jeho nepřátelé byli připraveni konat. Obestoupili ho ze všech stran a bičovali jeho tělo prosté poskvrny a hříchu. Stála jsem poblíž a při prvním úderu jsem se zhroutila jako mrtvá. Když jsem se probrala, mohla jsem vidět jeho tělo zdrásané a zbičováné na žebra. Ještě hroznější bylo, že, kdykoli táhli důtkami zpět, zatížené řemínky trhaly jeho tělo.

Jak tam můj syn stál, celý zakrvácený a pokrytý ranami tak, že na něm nebylo místa, kde by mohl být bičován, někdo se, pohnut duchem, otázal:
'Chcete zabít jeho, neodsouzeného?' A rovnou přetnul jeho pouta. Potom můj Syn opět oblékl svůj šat. Viděla jsem, že místo, kde můj Syn stál, bylo pokryto krví a podle stop jsem mohla říci kudy kráčel, protože zem byla prosáklá krví, kamkoli šel. Neměli s ním trpělivost, nenechávali jej se obléct, ale strkali do něj a ve spěchu ho tahali. Když byl můj Syn odváděn jako zloděj, utíral krev ze svých očí.

Jakmile byl odsouzen, položili na něj kříž, aby ho nesl. Chvíli ho držel, ale potom někdo přišel a podepřel ho, aby jej nesl za něj. Když můj Syn směřoval na místo utrpení, někteří lidé ho častovali údery do krku, jiní do tváře. Byl uhozen tak tvrdě a takovou silou, že, byť jsem neviděla, kdo ho uhodil, zvuk úderu jsem zřetelně slyšela. Když jsem dorazila k místu ukřižování, uviděla jsem prostředky připravené pro jeho smrt. Když se tam dostal můj Syn, odložil svůj oděv a pohůnci si řekli:

'Toto je náš šat, nedostane jej zpět, jelikož je odsouzen na smrt.'
Můj syn tam stál ve své nahotě, když k němu někdo přiběhl a nabídl mu roušku, kterou zakryl svůj stud. Potom se ho chopili jeho krutí popravčí, vypnuli jej na kříži a přibili nejprve jeho pravou ruku ke břevnu, jež mělo otvor pro hřeb. Probili jeho ruku v místě, kde byla kost silnější. Lanem přitáhli jeho druhou ruku a připevnili ji ke břevnu stejným způsobem. Pak přibili jeho pravou nohu s levou nad ní pomocí dvou hřebů, takže všechny jeho šlachy a žíly byly přepnuty a potrhány. Pak přitlačili korunu z trnů[1] na jeho hlavu a ta se zaryla tak hluboko do jeho předrahé hlavy, že mu tekoucí krev naplnila oči, ucpala uši a zmáčela vousy, když stékala. Jak stál na kříži pokryt ranami a krví, pocítil soucit ke mně, která jsem stála opodál v slzách a hledíc zakrvácenýma očima na Jana, mojeho synovce, svěřil mě jemu.

V tu chvíli jsem mohla slyšet, jak někteří říkají, že byl můj Syn zloděj, nebo lhář a někteří tvrdili, že si nikdo nezasluhuje smrt více, než můj syn.
Má bolest se tímto více jitřila. Ale, jak jsem již řekla, když byl do něj vražen první hřeb, ten první úder mnou tak otřásl, že jsem padla na zem jako mrtvá, oči zahaleny do tmy, ruce třesoucí a nohy mdlé. V hořkosti mého žalu jsem nebyla schopna sledovat nic, až do chvíle, kdy byl celý upevněn na kříži. Když jsem se zvedla, viděla jsem svého Syna, jak tam visí v bolesti a ve svém zděšení jsem se já, jeho nejbolestnější Matka, mohla pro samou trýzeň stěží udržet na nohách.

Když viděl mě a jeho přátele neutěšeně plakat, můj Syn vykřikl mocným a bolestným hlasem ke svému Otci: 'Otče, proč jsi mě opustil?' Bylo to, jakoby říkal: 'Není, kdo by měl se mnou soucit, jen ty, Otče.' V této chvíli se zdály jeho oči být polomrtvé, líce propadlé, tvář žalostná, ústa otevřená a jazyk zkrvavený. Břicho bylo hluboko vpadlé, veškeré tekutiny vysušeny, jakoby už neměl žádné životní orgány. Jeho celé tělo bylo bledé a mdlé ze ztráty krve. Jeho ruce a nohy byly strnule vypnuty, vtaženy do kříže a podle tvaru kříže tvarovány. Jeho vousy a vlasy byly zcela pokryty krví.

Tam stál, pohmožděný a sinalý a pouze jeho srdce bylo čerstvé, jelikož bylo té nejlepší a nejodolnější konstituce. Přijal ze mě tělo nejryzejší a dobře stavěné. V některých chvílích vystupovala bolest z končetin a šlach jeho raněného těla do jeho stále silného a nezlomeného srdce a způsovala mu neuvěřitelná muka a utrpení. V jiných chvílích sestupovala bolest ze srdce do jeho zraněných končetin a tak hořce oddalovala smrt.

V těchto bolestech pohlédl můj Syn na své plačící přátele, kteří by sami nesli jeho bolest skrze jeho pomoc, nebo byli navždy spalováni peklem, raději, než ho vidět takto mučeného. Jeho bolest pro žal svých přátel převýšila veškerou hořkost a utrpení, které podstupoval v těle a srdci, tak vroucně je miloval. Poté, z nesnesitelné tělesné trýzně jeho lidské přirozenosti, zvolal k Otci: 'Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.' Když jsem já, jeho nejbolestnější matka, slyšela tato slova, celé mé tělo se třáslo hořkou bolestí srdce.

Tolikrát jsem potom přemýšlela o tom výkřiku a vždy zůstal přítomný a živý v mých uších. Jak se blížila jeho smrt a jeho srdce bylo lámáno náporem bolesti, celé jeho tělo se zachvělo, jeho hlava se na chvíli zvedla a poté klesla, jeho ústa se otevřela a bylo možné vidět jeho zkrvavený jazyk. Jeho ruce se trochu vytáhly z místa proražení a jeho nohy musely přenést více váhy. Jeho prsty a paže se naply a záda ztuhla přitisknuta ke kříži.

Potom mi někteří řekli: 'Marie, tvůj Syn je mrtev.' Jiní říkali: 'Zemřel, ale opět vstane.' Když všichni odcházeli, přišel muž a vrazil do jeho boku kopí takovou silou, že téměř vyšlo na druhé straně. Když bylo kopí vytaženo, špička se zdála rudá krví. Zdálo se mi, že mé vlastní srdce bylo probodnuto, když jsem viděla probodnuto srdce mého milovaného Syna.
Potom byl sňat z kříže. Vzala jsem jeho tělo na klín; bylo jako tělo malomocného, celé sinavé. Jeho oči byly bez života a plny krve, ústa studená jak led, vousy jako šlahoun, tvář ztuhlá. Jeho ruce byly tak strnulé, že nešly pokrčit zpět níže, než k úrovni pasu.

Měla jsem ho na svém klíně, právě takového, jaký byl na kříži, strnulého ve všech údech. Potom ho položili do čistého plátna a svým šátkem jsem mu vysušila jeho rány a údy a zavřela mu oči a ústa, která zůstala otevřena, když zemřel. Pak ho položili do hrobu. Jak ráda bych tam ulehla se svým Synem, kdyby to byla jeho vůle! Když byly vykonány tyto úkony, přišel Jan a vzal mě do svého domu. Vidíš dcero, co všechno můj syn pro tebe podstoupil!“