Zjevení Svaté Brigity Švédské - Kniha 1, Kapitola 15
Kristova slova ke své nevěstě popisující ho jako velikého krále, o dvou pokladnicích značících lásku k Bohu a lásku ke světu a ponaučení o tom, jak učinit pokroky ve svém životě.
Kniha 1 - Kapitola 15

Já jsem jako veliký a mocný král. Čtyři věci náleží králi. Zaprvé musí být bohatý, zadruhé štědrý, zatřetí moudrý a začtvrté dobrotivý. Jsem vskutku králem andělů a lidstva. Mám čtyři vlastnosti, které jsem zmínil. Zaprvé jsem nejbohatší ze všech, jelikož přiděluji k potřebám všech a přesto vlastním stále stejně. Zadruhé jsem nejštědřejší ze všech, jelikož jsem připraven dát každému, kdo požádá. Zatřetí jsem nejmoudřejší, jelikož vím, co se pro každého patří a co je pro něj nejlepší. Začtvrté, jsem dobrotivý, jelikož jsem více hotov dávat, než je kdokoli hotov žádat. Mám, dalo by se říci, dvě pokladnice. Hodnotné věci, těžké jako olovo, jsou uloženy v první pokladnici a ostré hřeby lemují oddělení, kde jsou uschovány.

Ale tyto těžké věci se zdají být lehké jako peří člověku, který začne tím, že je otáčí, ohmatává je a naučí se, jak je nosit. Věci, které se předtím zdály být těžké, se stanou lehkými a věci, které vypadaly ostře, změknou. Ve druhé pokladnici se zdá být třpytivé zlato, cenné klenoty a lahodné nápoje. Ale zlato je ve skutečnosti bahnem a nápoje jedem. Jsou dvě cesty k těmto pokladnicím, přestože bývala jen jedna. Na rozcestí, totiž v přístupu k oběma cestám, stál muž, který volal ke třem lidem mířícím ke druhé cestě a pravil: `Slyšte, slyšte co vám říkám! Kdyby jste nechtěli poslouchat, alespoň použijte oči, ať vidíte, že to, co říkám, je pravda. Pokud nechcete užívat uši ani oči, potom alespoň zapojte ruce, abyste se dotykem ubezpečili, že nemluvím klamně.`

Potom první z nich řekl: `Poslechněme si ho, ať vidíme, zda mluví pravdu.` Druhý muž pravil: `Cokoliv říká, je klamné.` Třetí řekl: `Vím, že říká pravdu, ale je mi to jedno.` Čím jsou tyto pokladnice, když ne láskou mojí a láskou světskou? Jsou dvě cesty k těmto pokladnicím: sebepokoření a úplné sebezapření vedou k mojí lásce, zatímco smyslné touhy vedou ke světské lásce. Některým lidem připadá břímě, které nesou v mé lásce, jako z olova, jelikož když se mají postit, bdít, či cvičit se v sebekázni, myslí si, že nesou náklad z olova. Když musí snášet posměšky a urážky, protože tráví čas v modlitbě a v náboženské praxi, připadá jim to, jakoby seděli na hrotech; vždy jsou to pro ně muka.

Člověk, který si přeje zůstávat v mé lásce, by měl nejdříve břemeno natočit, totiž vynaložit úsilí konat dobro tak, že po něm neustále touží. Potom by je měl trochu pozvednout, pomalu a snažně ze všech sil, měje na paměti: `zvládnu to, pomůže-li mi Bůh.` Potom vytrvávajíc v úkolu, kterému se uvolil, začne nosit věci, které se mu předtím zdály těžké, s takovou radostnou snází, že všechna úskalí půstů, bdělostí, či jakýchkoli těžkostí se mu stanou lehkými jako pírko. Moji přátelé odpočívají v místě, jež se neužitečným a zlovolným zdá být lemováno ostny a trny, které je ale mým přátelům tím nejlepším spočinutím, měkkým jako květy růže.
Přímou cestou do této pokladnice je pohrdnutí vlastní vůlí, což se děje, když člověk pomýšlí na moje utrpení a smrt, přestává se starat o svou vůli a stále usiluje o to, aby byl lepším. Přestože je tato cesta na počátku poněkud obtížná, je v jejím průběhu mnoho potěšení. Tolik, že věci, jež se na počátku zdají tak těžké, že je nelze unést, se mu později stávají tak lehkými, že si právem řekne: `Boží jařmo je snadné`. Druhou pokladnicí je svět. V té jsou zlato, drahokamy a nápoje, které vypadají lahodně, ale zachutnají hořce jako jed.

Každému, kdo nese zlato, se stane totéž: jakmile slábne jeho tělo a údy ho zrazují, jakmile je jeho morek vyčerpán a tělo padá skrze smrt k zemi, potom se vzdává zlata i klenotů, které už pro něj nemají větší cenu než bláto. Nápoje světa, totiž jeho požitky, vypadají lahodně, leč, jakmile jsou v žaludku, oslabují hlavu a zatěžkávají srdce, kazí tělo a člověk tak chřadne jako tráva. Jak se blíží bolest smrti, všechny tyto lahůdky se stávají hořkými jako jed. Svévole vede k této pokladnici vždy, když se člověk nesnaží odolávat nižším choutkám a nezvažuje, co jsem přikázal a vykonal, ale přímo činí, cokoliv mu přijde na mysl nehledě na správnost.

Tři lidé kráčí po této cestě. Těmi myslím všechny zpustlé, ty, kdo milují svět a svévoli. Volal jsem k nim, když jsem stál na rozcestí v přístupu k oběma cestám, když jsem skrze můj příchod v lidském těle ukázal lidstvu dvě cesty. Jednu následováníhodnou a jednu, které je radno se vyhnout; cestu vedoucí k životu a tu, která vede ke smrti. Před mým vtělením bývala jen jedna cesta. Po té všichni, dobří i špatní, směřovali k peklu. Já jsem ten, kdo zvolal, a mým zvoláním bylo toto:

`Lidé, naslouchejte mému slovu vedoucímu k cestě života, používejte své smysly k pochopení pravdy toho, co říkám. Jestliže mu nenasloucháte, či slyšet nemůžete, alespoň pohleďte, tedy použijte rozumu a víry, a vizte, že jsou má slova pravdivá. Stejně jako lze viditelné rozeznat zrakem těla, taky neviditelné lze rozeznat a uznat očima víry. Je mnoho prostých duší v církvi, které mnoho nekonají, ale jsou spaseny skrze svou víru. Skrze tu věří, že jsem Stvořitelem a Vykupitelem vesmíru. Není nikoho, kdo by nemohl dojít poznání a víry, že jsem Bůh, už jen když pováží, jak země nese ovoce a nebe dává déšť, jak se stromy zelenají a zvířata přebývají každé ve svém druhu, jak hvězdy slouží lidstvu a věci se dějí navzdory vůli člověka.

Ze všeho toho může člověk vidět, že je smrtelný, a že je to Bůh, kdo spravuje všechny věci. Kdyby Bůh neexistoval, vše by bylo v nepořádku. Stejně tak bylo vše zřízeno Bohem, vše rozumově uspořádáno pro poučení člověka. Ani nejmenší věc není, či nepřebývá ve světě bez důvodu. Podobně jestliže člověk nemůže pochopit či obsáhnout moje možnosti pro svou slabost, dokáže skrze víru uvidět a uvěřit. Leč, lidé, nechcete-li používat svůj rozum k uvažování o mé moci, stále můžete užít své ruce a dotknout se skutků, které jsem já a moji svatí vykonali. Jsou natolik zjevné, že je nelze zpochybnit jako činy Boha.

Kdo dal vstát mrtvým a kdo dal světlo slepým, když ne Bůh? Kdo vyháněl démony, když ne Bůh? Jaké bylo moje učení, když ne spásonosné pro duši i tělo a docela schůdné? Nicméně, první muž, totiž někteří lidé, praví: `Poslechněme si ho, ať vidíme, zda mluví pravdu!` Tito lidé zůstávají na čas v mých službách nikoliv z lásky, ale jako pokus a napodobení druhých aniž by se vzdali své vůle, kterou konají společně s mou. Jsou v nebezpečné situaci, protože chcou sloužit dvěma pánům, byť nemůžou sloužit žádnému správně. Až budou povoláni, budou odměněni tím pánem, kterého milovali nejvíce.

Druhý muž, tedy někteří, praví: `Cokoliv říká je klam a Písmo není pravdivé.` Já jsem Bůh, Stvořitel všeho, beze mě nebylo nic vytvořeno. Já jsem ustanovil Starý i Nový Zákon, vyšly z mých úst a není v nich žádná lež, protože jsem Pravda. Proto neuvidí mou tvář ti, kteří říkají, že jsem klamný a Písmo je klamné, protože jejich svědomí svědčí, že jsem Bůh, a vše se děje z mojí vůle a úradku. Obloha jim dává světlo, nemůžou si dát světlo sami; země nese plody, vzduch činí zem plodnou, fauna je důsledně uspořádána, démoni vyznávají mé jméno, spravedliví trpí neuvěřitelné věci pro mou lásku.

Všichni vidí tyto věci, ale nevidí mě. Také by mě mohli vidět v mé spravedlnosti, kdyby pomysleli, jak země pohlcuje bezbožné a oheň stravuje zlovolné. Stejně tak mě mohli vidět v mém milosrdenství, když vody vytryskly ze skály pro spravedlivé, nebo se pro ně rozestoupily; když jim neublížil oheň, nebo je nasytilo nebe pokrmem pozemským. Protože vidí tyto věci a přesto říkají, že jsem lhář, nepopatří nikdy na mou tvář. Třetí muž, totiž další, říkají: `Dobře víme, že je pravým Bohem, ale nezajímá nás to.` Tito lidé budou věčně trápeni, protože pohrdají mnou, svým Pánem a Bohem. Nejedná se snad z jejich strany o veliké opovržení, když užívají mých darů, ale odmítají mi sloužit?

Kdyby mohli nabýt těchto darů vlastními schopnostmi a nikoli zcela ze mě, jejich pohrdání by nebylo tak veliké. Dám ale svou milost těm, kdo dobrovolně začnou otáčet mým břemenem a vynaloží úsilí s vroucí touhou činit, co bude v jejich silách. Budu pracovat spolu s těmi, kdo ponesou moje břemeno, totiž s těmi, kdo postupují den za dnem z lásky ke mně, budu jejich silou a natolik je zapálím, že budou chtít konat více. Lidé, kteří zůstávají na místě, jež, byť je pohodlné, se jim zdá být obtížným, jsou těmi, kdo se trpělivě lopotí dnem i nocí bez únavy. Stávají se stále horlivějšími a mají pocit, že to, co dělají, není dostatečné. To jsou moji nejdražší přátelé a je jich velmi málo, jelikož pro ostatní jsou nápoje v druhé poklandici příjemnější.“