Zjevení Svaté Brigity Švédské - Kniha 1, Kapitola 21
Ženichova slova ke své nevěstě užívající jemnou alegorii o kouzelníkovi popisující a vysvětlující ďábla.
Kniha 1 - Kapitola 21

Ženich, Ježíš, mluvil ke své nevěstě v alegoriích a užil příkladu žáby. Pravil: „Jistý kouzelník měl drahocenné třpytivé zlato. Prostý a dobrý muž k němu přišel a chtěl zlato koupit. Kouzelník mu řekl: 'Nezískáš toto zlato, nedáš-li mi zlato hodnotnější a ve větším množství.' Muž odpověděl: 'Tolik toužím po tvém zlatě, že, než bych se ho zřekl, dám ti, co si přeješ.' Poté, co dal kouzelníkovi hodnotnější zlato v nadbytečném množství, vzal od něj třpytivé zlato a vložil je do schránky plánujíc, že si z něj pro svůj prst vytvoří prsten.

Když uplynula krátká doba, kouzelník přišel k prostému muži a řekl mu: 'Zlato, které sis koupil a uložil do schránky, není zlatem, jak se domníváš, ale škaredá žába, která byla chována na mém prsu a krmena mou stravou. Pro ověření pravdy otevři skříňku a uvidíš, že žába skočí na mou hruď, kde byla chována.' Když muž zkusil skříňku pootevřít, aby zjistil pravdu, ve schránce, jejíž víko bylo zavěšeno na čtyřech zetlelých pantech, byla vidět žába. Jakmile bylo víko zcela otevřeno a žába spatřila kouzelníka, skočila na jeho hruď. Služebníci a přátelé toho prostého muže to viděli a řekli mu: 'Pane, jeho cenné zlato je uvnitř žáby a, chceš-li, můžeš se ho snadno dobrat.' 'Jak?' ptal se. 'Jak můžu?' Řekli: 'Kdyby někdo vzal ostrou a rozpálenou lancetu a zařízl ji do hřbetu žáby, velice rychle by zlato získal z té části, ve které je dutina. Nenalezne-li v ní dutinu, potom by do ní měl s veškerou snahou a pevnou rukou zarazit lancetu, abys získal to, co jsi vykoupil.'

Kdo je ten kouzelník, když ne ďábel, jenž láká lidi k prázdným potěšením a slávě? Slibuje, že to, co je falešné, je vlastně pravé a pravé činí zdánlivě falešným. Má ve vlastnictví ono cenné zlato, totiž duši, kterou jsem skrze svou božskou moc učinil hodnotnější než hvězdy a planety. Učinil jsem ji nesmrtelnou a trvalou a mně lahodnější nežli zbytek stvoření. Připravil jsem pro ni věčné místo k odpočinutí a příbytek se mnou. Vykoupil jsem ji z moci ďáblovy lepším a drahocennějším zlatem, když jsem za ni dal mé vlastní tělo, netknuté jakýmkoliv hříchem a snášející tak hořké utrpení, že žádný můj úd nezůstal nezraněn. Vložil jsem vykoupenou duši do těla jako do schránky do doby, kdy bych jí daroval místo na dvoře mé božské přítomnosti.

Nicméně teď se vykoupená lidská duše stala nečistou a ohavnou žábou, skákající ve své pýše a dlící ve slizu své smyslnosti. Zlato, totiž moje právoplatné vlastnictví, bylo ode mě vzdáleno. Proto mi může ďábel vskutku říct: 'Zlato, které jsi koupil není zlatem, ale žábou, chovanou na prsu mých rozkoší. Odděl tělo od duše a uvidíš, že přiskočí přímo k prsu mých slastí, kde byla chována.' Má odpověď je tato: 'Jelikož je žába hnusná na pohled, hrozná na poslech a jedovatá na dotek, není mi k ničemu dobrá a není mi žádným potěšením. Tobě ale je, můžeš ji tedy mít, jelikož na ni máš právo. A tak, když se víko otevře, totiž když se duše oddělí od těla, přiletí přímo k tobě, aby s tebou navždy zůstala.'

Taková je duše člověka, kterého ti popisuji. Je jako zlá žába, plná špíny a chtíče, chovaná na prsou ďábla. Přistupuji nyní ke schránce, k tělu duše, skrze jeho přicházející smrt. Víko je zavěšeno na čtyřech zetlelých pantech, jako je jeho tělo podpíráno čtyřmi vlastnostmi - silou, krásou, moudrostí a zrakem, ze kterých ho teď všechny začínají zrazovat. Když je duše oddělena od těla, po zásluze přiletí přímo k ďáblovi, jehož mlékem byla krmena, protože zapomněla na moji lásku, se kterou jsem se pro ni vydal. Neodpovídá na mou lásku láskou, ale odebírá mi mé spravedlivé vlastnictví.

Dluží mně, který ji vykoupil, větší službu než jiným, ale nalézá větší potěšení v ďáblu. Zvuk jeho modlitby je mi zvukem žáby, jeho vzezření je mi ohavné. Jeho uši nikdy neuslyší mou radost, jeho jedovatý cit nikdy nezakusí moje božství. Nicméně, protože jsem milosrdný, dotkne-li se kdokoli své duše, byť nečisté, a prohlédne ji, aby prozkoumal, zda je v ní nějaká kajícnost nebo dobrota vůle, vrazí-li kdokoliv do své mysli ostrý skalpel, totiž strach z mého spravedlivého soudu, může stále získat mou milost, kdyby se jí jen podvolil. Nenalézá-li se kajícnost ani láska, stále může být naděje, bude-li probodnut ostrým napomenutím a pokáráním, protože dokud duše žije v těle, moje milost je otevřena každému.

Pohleď, jak jsem umíral pro lásku, přesto mi nikdo nesplácí láskou, ale odebírají ode mě, co je po právu moje. Bylo by správné, kdyby lidé napravili své životy přiměřeně oběti, která byla cenou za jejich vykoupení.
Nyní ale lidé chtějí žít o to hůře, navzdory bolesti, kterou jsem vytrpěl, když jsem se pro ně vydal. Čím více jim ukazuji, jak je jejich hřích hanebný, tím opovážlivěji chcou hřešit. Pohleď a považ, jestli je bez důvodu, že se hněvám: oni sami umí přetvářet mou dobrou vůli v hněv. Vykoupil jsem je z hříchu, přesto se do něj stále více boří. Nuže, nevěsto moje, dej mi, co jsi mi zavázána dát, tedy, udržuj pro mě svou duši čistou, protože jsem pro ni zemřel, abys ji pro mě mohla zachovávat čistou.“